Proč se ve školách nehraje víc her?

Jestli děti něco doopravdy baví, tak je to určitě hraní. Hraní má spoustu podob, od jednoduché hry na babu přes hraní se stavebnicí až třeba po budování civilizace při hraní na počítači. Co ale vlastně způsobuje, že děti mají hraní tak rády? Především je to pocit, že se alespoň na okamžik ocitly v jiném světě, kde platí jiná pravidla a kde si mohou o svém postupu samy rozhodovat. Ve většině her se nakonec ukáže, jestli zvolený přístup vedl k úspěchu nebo ne (byl jsem chycen, postavil jsem hezkou věc, porazil jsem počítačové protivníky). Přitažlivost hry tedy spočívá ve vytvoření určitého herního prostoru, ve kterém si dítě může bez obavy z negativních důsledků bezstarostně hrát, tj. zkoušet co funguje a co ne. Vhodný postup je navíc zpravidla odměněn, ať už je to symbolickým vítězstvím nad ostatními, postupem do dalšího (obtížnějšího) kola či pochvalou za vytvořenou věc.

Při hrách se děti mimoděk naučí spoustu užitečných schopností a dovedností, které se jinak získávají jen obtížně. Většina her aktivně rozvíjí kompetence k řešení problémů, neboť se dítě musí zorientovat v pravidlech hry a zvolit postup, který povede k úspěchu. Případný neúspěch je vlastně problém, který se dítě (hráč) pokouší nějak vyřešit. Spousta her také přímo rozvíjí kompetence sociální a personální, kdy se dítě musí naučit reagovat na ostatní hráče a upravovat podle toho svůj vlastní postup při hře. Naučí se tak například, kdy je výhodné s ostatními spolupracovat a ve kterých situacích je naopak potřeba jednat hlavně sám za sebe. Hry jsou vhodné i k rozvíjení komunikačních kompetencí, kdy děti nemají zábrany se v rámci hry svobodně projevovat. V neposlední řadě se dá herních mechanismů využít i k získání nebo prohloubení klasických znalostí atraktivní formou.

Pokud tedy děti hraní baví a při hrách se toho dá navíc spoustu naučit, proč se vlastně ve školách tak málo hraje? Jedním z důvodů je přetrvávající představa, že hra je jen jakási lehkovážná zábava (kratochvíle), kdežto škola se má věnovat především závažnému a serióznímu učení. Toto závažné učení však často spočívá pouze v nudném memorování předkládaných informací. Děti jsou pak odměňovány či trestány hlavně podle toho, nakolik vzorně opakují, co jim bylo řečeno. Z dětského pohledu ale není takový typ hry příliš zábavný (i když vzdáleně trochu připomíná pexeso), a tak není divu, že je škola často moc nebaví. Znuděné děti se pak učí jenom velmi obtížně - jejich jedinou motivací totiž je vyhnout se závažnějšímu postihu či trestu. Snahu o zvýšení zábavnosti prostřednictvím hraní je tedy třeba chápat především jako pokus o zvýšení motivovanosti a zájmu žáků o probíranou problematiku.

Dalším důvodem malého využití her ve školách je mylná představa, že hraní je pouze ztrátou času, který lze využít mnohem lépe. Pokud je však hra dobře připravena, tak může naopak čas ušetřit a žáci se klíčové pojmy naučí mnohem snáz a důkladněji. Pomocí hry také lépe zvládnou v prostředí dané problematiky samostatně pracovat a uvažovat.

Třetím důvodem, proč se ve školách tak málo hraje, je jednak nedostatek vhodných her, ale zejména nedostatek vhodných metodik, jak hraní vhodně a efektivně do výuky zasadit. U každé hry by totiž mělo být učiteli jasné, co se při hraní mají žáci naučit, jak jim k tomu má konkrétní hra pomoci a jak na hraní navázat další výklad a aktivity žáků. Jedině v takovém případě totiž zařazení hry do výuky ušetří čas i práci učiteli a zároveň se žáci něco užitečného naučí.

Máte ke článku nějaký komentář? Vaše názory nás zajímají, napište nám na ekopolis@scio.cz

Zpět na úvodní stránku.